Pěšky do Svijan… to zas byl nápad

Sobota 23. května 2020 se stala dnem, který se všem zúčastněným vryl hluboko do svých análů. Kdo nechce číst celý článek, nabízíme výstižné shrnutí jednoho účastníka:

„Já měl skutečně dobré boty. Takové vyrovnané, na každé noze mám 4 puchýře jen na jedné mi praskl a chodil jsem s ním dokud nebylo vidět maso, šlachy a nervy. Když jsem si chtěl, no musel jsem, dojít na záchod bylo to jako když se dítě učí první kroky. Dostal jsem nehoráznou zimnici a nešlo mi se zahřát. Moc jsem se nevyspal, jen jsem se převaloval, protože mě všechno bolelo a nedokázal jsem v klidu odpočívat.Teď jsem hrozně unavený. Dlouho se mi nestalo, že bych se v noci potil tak, že propotím matraci a peřinu“.

Někdo by si řekl, že přeháníme, ale není tomu tak. Vrhněme se na report pěkně od začátku.

Je krásné sobotní ráno, zhruba 4.30am CET a nám začíná výletění. Protože se jedná o motorkářskou akci, příroda nám od začátku připravila nejtěžší level (asi jako když hrajete střílečku na level INSANE). Scházíme se tak naprosto promočení a demotivovaní. Avšak štěstěna je na naší straně a s radostí přivítáváme dalšího účastníka, který noc předtím propařil a asi si plně neuvědomil nástrahy cesty do Svijan. Za zvuku deště vyrážíme.

Meteo předpověď

Přesně po 990m se chytáme za ruce (jo, je to homo), abychom přivítali první ušlý kilometr. Naprosto přesně v okamžiku ohlášení 1000m v čase 12′ a 25″ se Vopy náhle propadnul o zhruba 40 čísel a zavrávoral. Snad to ani nemohlo být naschvál, ale jednoduše zahučel do zalitého výmolu na silnici. Kapky deště tak na chvíli přehlušil smích ostatních (samozřejmě až po starostlivém ohledání možných zranění). Aniž by si to maskot výletu uvědomil, symbolicky vlastně ztvárnil okolnosti celého dne.

Následující kilometry probíhaly poměrně klidně a průměrně za 11′ a 20″ na kilometr. V půl třetí jsme si tak představovali slavnostní příchod do areálu Svijan a začátek nevázaného smilství a opilosti. Ooooj jak jsme se jen mýlili… možná jsme se spletli ještě více než fotograf Saudek se svoji dcerkou. Nebo muž, který na svatbě říká ano. Nebo… no asi už to došlo i policistům (Máro, nic proti tobě).

Déšť skrápí naše mužná vysportovaná těla neúnavně dál (pro ilustraci klikni zde). Tato zdánlivá maličkost se však jeví jako nejpalčivější. Boty máme durch a začíná nepříjemná tvorba hráškovitých, patologických útvarů na povrchu kůže, které jsou charakterizovány dutinou vyplněnou tkáňovým mokem nebo zánětlivým exudátem (děti tomu říkají puchýř). V této části výpravy dochází k prvotnímu mučení a sebepoznání. Také někteří jedinci začínají odpovídat na jakoukoli otázku: „drž hubu“. Členům výpravy to nevadilo, ale když se nás čtyřletá holčička ptala, kampak to jdeme… no řekněme, že takovou odpověď určitě nečekala.

Nebudeme si věšet bulíky na nos, jak říká staročeské přísloví, od 20. kilometru zažíváme peklo. Každý krok je bolestivý a co kilometr, to slyšíme nadávku na objevení nového puchýře. Zcela zásadní (ne kyselý) průlom však nastává v jurisdikci obce Mukařova, kde jsme se rozhodli po dobu pár minut relaxovat na spadlém stromu. Nejen, že nás popálily kopřivy, ale zároveň se ozvaly svaly, které jsme nevěděli, že máme. Byla to chyba. Zkusili jsme si chvíli zazpívat i motivační songy: „mám rád vůůůni tvýýý kůžeee, hřej když můžeš mě hřááááát….“. Zkusili jsme také uplatnit moudro vyřknuté Kájou Čapkem: „představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co ví“. Bohužel bylo fakt ticho… motivace nezabrala. No a tak bylo nad slunce jasné, že jeden člen výpravy nás opustí. Do nohou se zrovna vrýval kilometr číslo 36. Tento web je především pozitivním a důvěrným útočištěm, proto nebudeme pouštět informace o tom, kdo to byl (1. obrázek v galerii, uprostřed). Smutně hrající melodie a ještě smutnější zvolání Jaaackuuu (což je opravdová přezdívka odpadlíka) tak oznámilo oddělení. Přesně jako když se Růže (Rose) loučila se svým Jackem (i když měla na těch dveřích místo). Jen místní si plácali dlaní po hlavě.

Zatímco tedy jeden z účastníků čekal u popelnic na svého spasitele, pro nás posledních 12km nebylo už o ničem jiném, než si pohonit ego. Místo vody už asi v botách čvachtala krev. Po zdolání kopce vyprahlým potokem u obce Neveklovice se rozprostřel nádherný výhled do krajiny. Bohužel byl v dáli vidět i pivovar a při představě zdolání takovéto dálky nás opustil i duch (doslova, viď Dane?). Sestoupili jsme do údolí řeky Jizery a za zvuku klaksonu nás míjel odpadnuvší člen výpravy s odvozovým řidičem. Po chvíli přemlouvání, ať jedeme také, jsme se rozhodli pokračovat. Jo, další chyba… Kilometry se vlekly, každé míjející auto bylo potenciálním prostředkem, jak se bez bolesti dostat na pivo. JENŽE JSME ODOLALI!!!

Cílová rovinka a zhruba 2,4km do cíle – dostavila se největší krize celého výletu (tedy druhá, první byl odpadlík). Nikdo už nemluvil, pohledy hovořily za vše. Místní bezdomovec nám chtěl dát pětikorunu. Psi nás začali očůrávat a značkovat. Dohoupali jsme se k posledním 900m a přišlo to, co bylo předpovězeno – největší slejvák v celodenní historii. Bylo nám jedno, že jsme mokří jak Rybany, že v naší blízkosti auta trénovala aquaplanning. Chtěli jsme už jenom dojít. V hlavě jsme vymýšleli, jak se přes expedici a zhruba třímetrový plot dostat do areálu restaurace… jen abychom nemuseli chodit a cítit tu bolest. Zbývá 300m a my vidíme ukazatel Pivovar Svijany 500m… konec, mozek už nemyslí.

Přes promáčené poncho a nabušená lýtka parťáka vpředu vidím lavičky a slunečníky. Pod nimi jsou zákazníci, Reno Reynes, řidič… svět zase dostává smysl. Za ohromného potlesku přicházíme – vlastně ne. Za ohromného smíchu kámošů i cizích lidí přicházíme pod slunečník. Je nám jedno, že místa, na která neprší jsou obsazená. Jsme rádi, že to je za námi. K okénku si jdeme objednat tolik vytoužené pivo a pivovarský gulášek. Pivo nevypijeme a gulášek nedojíme. Přemlouváme řidiče, ať přijede s autem na terásku a odveze nás domů do postýlky. Naše prosby jsou vyslyšeny a my jedeme domů.

Krásnou, krátkou a možná pravdivou recenzi sepsal všemi opěvovaný odvozový řidič, který s námi bohužel nemohl jít, protože měl údajně směnu (kterou neměl, protože při představě chůze brečel jak miminko bez prsu).

Musím říct, že i mě tento výlet poznamenal. Viděl jsem cestou několik zubožených duší.tento výraz mě bude dlouho provázet.videt pány tvorstva zubožené zoufalé a na pokraji svých sil.poprvé jsem viděl výrazy jako spadlo mi lízátko do kanálu nebo překvapivý anál od středně velkého černého muže. Bylo to velice náročné a budu se s těmito novými zážitky muset naučit žít.již teď má spotřeba alkoholu stoupla o 156 procent. Mě tedy fyzicky výlet vůbec nevyčerpal nevím na co si stěžujete.

Po takovéto skvělé akci se logicky nabízí otázka, kdy bude další výzva MCNB? Brzy!!! Vzhledem ke zkušenostem a náročnosti doporučujeme výzvy MCNB i pro maminky s dětmi, seniory, invalidy a energyho (přezdívka).

SUNARY SUMMARY

Kolik??? -> 47,7km

Za kolik??? -> 11h a 3Om

Kroků??? -> cca 62 599

Nadávek??? -> 278 toho nejhoršího kalibru